Postdemokracie jako bezpečnostní hrozba

Na summitu Rady Evropy, který se konal 16. května 2005 ve Varšavě, přednesl prezident Václav Klaus projev,který vzbudil značnou pozornost. Varoval v něm před nebezpečím postdemokracie. Tímto pojmem Klaus označuje pokusy různých struktur a skupin, které se bez demokratického mandátu pokoušejí přímo ovlivňovat různé zásadní a citlivé společenské problémy. Klaus byl v domácí české politice atakován ze strany některých žurnalistů, intelektuálů a příslušníků nevládních organizací za to, že demokracii zužuje pouze na soutěž politických stran. Jeho projev však měl zcela jiné a širší zaměření a závěry z něj jsou podnětné i pro bezpečnostní oblast.

DEMOKRACIE JAKO BEZPEČNOSTNÍ ZÁJEM

Tradiční systém demokracie, který se vyvinul v rámci západní civilizace, přinesl prosperitu zemím, které jej přijaly (a to i v návaznosti na koncept tržního hospodářství, který se ukazuje jako jeden z nutných předpokladů demokracie). Demokratické principy se staly důležitou součástí bezpečnostní politiky a jsou úzce provázány se subjektivní i objektivní bezpečností států, určitých politických skupin i většiny jednotlivců. Z hlediska mezinárodní bezpečnosti je důležitý často hlásaný princip (který ale není zcela bezvýjimečný): „Demokratické státy mezi sebou nevedou válku“.

Udržení demokracie se stalo bezpečnostním zájmem států, ve kterých tento režim existuje. Zájmem se v obecné společenskovědní rovině rozumí konsistentní soustředění se na určité cíle vycházející ze širšího sociálního, politického i psychologického charakteru objektu, který zájem definuje. Zájem je zároveň podmíněn okolním prostředím. Vymezení demokracie jako jednoho z bezpečnostních zájmů se objevilo i v oficiálních bezpečnostněpolitických dokumentech řady zemí včetně poslední Bezpečnostní strategie ČR z roku 2003.

V ní jsou za životní zájmy označeny zajištění existence České republiky, její suverenity, územní celistvosti a politické nezávislosti. Dalším životním zájmem je podle dokumentu obrana demokracie a právního státu a ochrana základních lidských práv a svobod obyvatel. I když je ve strategii uvedeno, že ochrana životních zájmů státu a jeho občanů je povinností vlády České republiky, podílí se na ní i další státní orgány – tedy i prezident republiky. Pro zajištění a obranu životních zájmů mají být využity všechny možné přístupy a použity všechny dostupné prostředky.

Zájem na zachování demokracie se v řadě charakteristik odlišuje od dalších bezpečnostních zájmů a výrazně se v něm projevují prvky nevojenské bezpečnosti. Demokratické zřízení může být ohroženo zvnějšku i zevnitř. Cílem vnějších nepřátel může být zničení či porobení státu s demokratickým zřízením. Vnitřní nepřátelé se mohou snažit uchopit moc ve státě nebo ji alespoň výrazně ovlivnit ve prospěch nedemokratických idejí. Nedemokratické proudy mohou působit i v transnacionálním rámci. Jejich nositeli mohou být ideové směry, subkultury či sociální hnutí, která nejsou ohraničena územím tradičních národních států. V takovém případě je rozlišování mezi vnější a vnitřní bezpečností sporné (zvláště v situaci, kdy nositelé určitých nedemokratických názorů zastávají vlivné posty v exekutivě států či v orgánech mezinárodních organizací).

Boj proti nepřátelům demokracie je veden různými prostředky. Vojenské síly jsou zpravidla užívány pouze v případě agrese nebo její hrozby zvnějšku. Boj policejními prostředky a prostředky zpravodajských služeb je častý (a může být za určitých okolností i efektivní), avšak směřuje především proti jasně vymezeným nepřátelům. Tím však nejsou některé nově se objevující směry, které navíc mají silné zastánce v mediální a politické sféře. Proti nim je primárně potřebné využít diskursivní obranu demokracie, tj. odhalovat a vysvětlovat zhoubnou podstatu některých názorů v rámci široké celospolečenské diskuse. Do této ochrany demokracie lze řadit i zmiňovaný Klausův projev.

STAŘÍ A NOVÍ NEPŘÁTELÉ DEMOKRACIE

Přes nepopiratelné výhody a úspěchy demokracie nepřestaly být její mechanismy zpochybňovány zevnitř i zvnějšku států, v nichž demokratický režim existuje. Výhodou nepřátel demokracie je to, že neexistuje přesná shoda na tom, co demokracie přesně znamená. Např. marxismus-leninismus pracuje s konceptem socialistické demokracie, která je v jeho pojetí v podstatě totožná s diktaturou proletariátu v období přechodu od socialistické ke komunistické společnosti. Je přitom zřejmé, že s ohledem na lidskou přirozenost dochází v takovéto socialistické demokracii k porušování lidských práv v jejich standardním západním pojetí.

Útoky tradiční ultrapravice i ultralevice proti demokracii byly již eliminovány a nositelé dogmatických neofašistických či neokomunistických idejí jsou již pouze okrajovými proudy, které nemají sílu na uchopení politické moci. Jsou spíše hrozbou z hlediska možného použití politického násilí. Noví nepřátelé demokracie se navíc často snaží zveličovat rozsah a nebezpečnost působení tradičních extremistů (především neonacistů, z taktických důvodů někdy i stalinistů), aby odvedli pozornost od svých úmyslů. Navíc se pokoušejí poukazovat na údajnou podobnost argumentace některých nosných demokratických proudů a tradičních extremistických uskupení, což rovněž využívají k útokům na podstatu demokracie (typicky např. při srovnávání názorů konzervativní a neofašistické pravice na pozitivní diskriminaci, politickou korektnost apod.).

Tradiční extremistické doktríny jsou však již většinou zprofanovány. Noví nepřátelé demokracie a politické plurality se pokoušejí nalézat nové směry, v nichž by mohli působit. Někteří z nich přitom označují své úsilí za snahu o vylepšení a modernizaci demokracie, i když reálně potlačují základy demokratického politického procesu. Na jejich nebezpečnost správně upozornil Václav Klaus, když jejich představy a to, co se jim doposud podařilo dosáhnout při deformaci politického a právního prostředí, označil za postdemokracii.

NEBEZPEČNOST POSTDEMOKRACIE

Klaus při hodnocení postdemokracie upozornil na to, že se politické rozhodování pokoušejí ovlivňovat nikým nevolené struktury a skupiny. Za nositele tendencí, resp. za nové ideologie, které překonávají a narušují tradiční pojetí demokracie, označil Klaus výslovně NGOismus, humanrightismus, politickou korektnost, umělý multikulturalismus, agresivní ekologismus atd. S ohledem na Klausův světonázor je pravděpodobné, že k těmto novým nedemokratickým ideologiím řadí i fanatický europeismus.

Klausovi kritici jeho projevu vyčítali, že demokracii zužuje pouze na soutěž politických stran. To však neodpovídá obsahu Klausova politického myšlení, i když je pravdou, že dezinterpretaci jeho projevu napomohlo to, že některé jeho teze nebyly blíže vysvětleny a precizovány (především ve smyslu vysvětlení podstaty různých „-ismů“, které Klaus jmenoval). Český prezident není proti tomu, aby se lidé sdružovali i v jiných formacích než pouze v politických stranách, a dokonce aby zde formulovali politické názory (jinak by zřejmě neparticipoval např. na založení Centra pro ekonomiku a politiku).

Klausovi však vadí spíše to, co je obsahem politiky určitých seskupení, které mají zcela absolutizující nároky na výklad světa a na prosazení vlastních požadavků a nejsou ochotny respektovat jiné názory jako legitimní. Svoji legitimitu neodvozují od lidské přirozenosti a získávání většinové podpory, ale od zdůrazňování svého „poslání“, „vyšších cílů“ apod. Ignorují přitom negativní důsledky svého jednání.

Humanrightismus přehnaně zdůrazňuje určitá lidská práva, a tím potlačuje jiná. Multikulturalismus je ochoten ignorovat nesoulad některých kultur se standardním pojetím lidských práv ve jménu imaginární rovnosti všech kultur. Politická korektnost je ochotna sankcionovat (někdy už i trestněprávními prostředky) vyslovení pravdy. Nevládní organizace vázané svojí orientací na humanrightismus, ekologismus či europeismus se často považují za jediné reprezentanty nevládní sféry jako takové, ignorují demokratické rozhodování a chtějí diktovat partikulární zájmy bez převzetí celkové odpovědnosti.

Není náhodou, že všechny Klausem uvedené směry se úzce propojily s neomarxistickou levicí. Nelze je však označit pouze za novou podobu levicového extremismu. Představují kvalitativně novou formu ohrožení demokracie, i když v jejich fundamentu se projevuje jakobínský totalitní étos. Např. v českém prostředí jsou často součástí směrů, které se označují za „neideologické“ či dokonce liberální nebo pravicové.

RADA EVROPY: HRÁZ PROTI POSTDEMOKRACII?

Je příznačné, že Klaus svůj projev přednesl v rámci diskuze o budoucnosti Rady Evropy, i když pravděpodobnost, že se tato organizace vydá směrem, který žádal český prezident, je malá. Rada Evropy vznikla v roce 1949 a zaměřila se na ochranu lidských práv v zemích, které patřily k tehdejší demokratické (západní) části kontinentu. Pojetí lidských práv, které bylo mj. zakotveno v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv, odpovídalo tehdejší situaci. Bylo reakcí na státní brutalitu poraženého nacismu a především tehdy expandujícího komunismu.

V souvislosti s vývojem evropské integrace se význam Rady Evropy zmenšoval. Hlavní platformou evropské spolupráce se stala Evropská společenství a později Evropská unie. Rada Evropy se však stala první (původně) západoevropskou organizací, která přivzala nové demokracie po pádu komunismu. Do svých řad přijala v roce 1995 i Rusko. Původní pojetí lidských práv šířené Radou Evropy bylo důležité pro konsolidaci demokracie a pomohlo nastolit příznivější situaci v zemích, kde docházelo k jejich porušování (např. v některých balkánských a postsovětských zemích).

V situaci, kdy určitý standard lidských práv přijala za svůj většina evropských zemí, však došlo k problematické situaci. Výše zmíněná snaha nových nepřátel demokracie o její „redefinování“ a absolutizaci určitých lidských práv na úkor jiných vedla k tomu, že evropské lidskoprávní instituce se postupně dostaly do područí „postdemokratů“. To se stalo i v řadě orgánů Rady Evropy, i když možná v menší míře než u obdobných orgánů Evropské unie a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.

Klausova snaha využít Radu Evropy k boji proti postdemokracii je podnětná, avšak je třeba ji hodnotit poměrně střízlivě z hlediska možné šance na úspěch. Politiku Rady Evropy určují členské země (není supranacionální organizací jako ES/EU) a ty do jejích orgánů doposud často vysílaly spíše lidi, kteří byli stoupenci postdemokratických proudů. Úkoly, které byly na Radu Evropy kladeny, rovněž v posledních letech neodpovídaly duchu Klausova projevu.

Nicméně s ohledem na současnou krizi identity EU a vzhledem k tomu, že její lidskoprávní instituce budou zřejmě prosazovat postdemokratické hodnoty stále agresivněji, se část realistických ochránců těchto práv a zastánců skutečné demokracie může přiklonit ke Klausem požadovanému směřování Rady Evropy. Základním předpokladem je ovšem změna společenské a politické atmosféry v členských zemích.

KLAUS NASTOLIL DALŠÍ DŮLEŽITÉ TÉMA

Dění, které následovalo po Klausově projevu v domácím prostředí, svědčí jednak o tom, že stoupenci nových antidemokratických proudů jsou již pevně zakotveni v českém politickém i mediálním establishmentu, a jednak o tom, že Klaus je stále schopen dominantním způsobem nastolovat témata veřejného diskursu. To, jak byl obsah a duch projevu zkreslován, je důkazem neschopnosti většiny českých médií, politiků a intelektuálních elit vést s Klausem seriózní a férovou diskusi.

To, že se proti Klausovi otevřeným dopisem postavili disidenti z prostředí Charty 77, naznačuje, že jejich elitární pojetí politiky a propagování utopických vizí staví nejznámější proud tzv. „demokratické opozice“ z období komunismu do problematického světla. Je totiž možné, že kdyby byly realizovány představy „nepolitické politiky“ (která se silně přibližuje konceptu postdemokracie) v plném rozsahu, byl by takový režim v možném rozporu se skutečnými demokratickými principy.

Celkově tedy může být Klausův projev inspirativní pro demaskování snah postdemokratických proudů na evropské i na české úrovni.