František Bublan: expert ve špatné vládě

Na přelomu dubna a května 2005 se česká policie stala centrem zájmu médií, která kritizovala několik policejních akcí – především zásah proti antikomunistickému aktivistovi Janu Šináglovi na prvomájovém mítinku KSČM v Praze – a skandalizovala odchod mnoha policistů do civilu v důsledku obav ze ztráty nároku na odchodné a výslužné. V této souvislosti byl pochopitelně nejvíce kárán ministr vnitra František Bublan. Jeho problematická pozice však byla většinou způsobena chybami Bublanova předchůdce či špatnou legislativou. Bublan je bezesporu expertem v bezpečnostní oblasti, avšak přijetím krátkého mandátu ve vládě s malou důvěrou ztrácí svůj vydobytý odborný kredit a může poškodit svoje další působení v české bezpečnostní komunitě.

Z DISIDENTA ZPRAVODAJCEM A MINISTREM

František Bublan se narodil v roce 1951. Působil jako duchovní a nesouhlasil s komunistickým režimem. Stal se signatářem Charty 77 a poté pracoval v dělnických profesích. Po tzv. sametové revoluci se jako osoba s vysokým morálním kreditem dostal do prostředí zpravodajských služeb. Nejprve působil ve Federální bezpečnostní informační službě a poté v Bezpečnostní informační službě. Jako ředitel její brněnské expozitury se dokázal soustředit na skutečnou činnost proti bezpečnostním hrozbám a vyhnul se politickým a mocenským soubojům, které byly jinak pro tuto zpravodajskou službu typické. V tomto trendu pokračoval i ve funkci vrchního ředitele operativní akce, kde působil do roku 2001.

Pod vlivem deklarované snahy Zemanovy vlády „očistit společnost“ a nesmlouvavě vystupovat proti polistopadovým nešvarům mu zřejmě začala být stále sympatičtější sociální demokracie. Bublan se stal po odchodu Petra Zemana ředitelem Úřadu pro zahraniční styky a informace (tj. vnější civilní zpravodajské služby), jenž profesionálně vedl a do jisté míry jej dostal i do povědomí širší (přinejmenším odborné) veřejnosti. Za jeho ředitelování byla např. zřízena internetová stránka ÚZSI. Bublan se zapojoval také do širší činnosti české bezpečnostní komunity a spolupodílel se mj. i na odborných seminářích při vytváření Bezpečnostní strategie ČR.

Po pádu Špidlovy vlády a odchodu Stanislava Grosse na post premiéra bylo pro sociální demokracii výhodné, že mohla do čela mediálně sledovaného resortu dosadit Bublana jakožto člověka s vysokým odborným a morálním kreditem, kterého mohla vydávat za nezávislého experta (přestože jistá afinita k sociální demokracii se u Bublana stávala stále zřejmější). Současně si ovšem na ministerstvu i v policii ponechaly silný vliv „grossovské struktury“.

PŘEVZETÍ „GROSSTAPA“

Bublan převzal resort za situace, kdy se v jeho rámci začaly negativně projevovat důsledky politiky jeho předchůdců. Stanislav Gross kolem sebe od svého nástupu do funkce šířil image politika, kterému leží na srdci osud policie a který zlepšil bezpečnostní situaci v zemi. Po určitou dobu se mu to dařilo, mj. i díky pomoci spřízněných médií. Jeho politika nacházela odezvu u řadových i vyšších příslušníků policie, nicméně postupně se i jejich postoj začal měnit. Část veřejnosti byla a je policii nakloněna, pro stále větší část však začalo být výstižnější populární (byť ne zcela etické) pojmenování „Grosstapo“.

Gross na vedoucích postech stabilizoval určitou garnituru policistů, kteří u části nižších složek nebyli oblíbeni pro aroganci a rezignaci na systematickou práci. V médiích byla často věnována pozornost pouze komunistickým strukturám v policii, ale nelze jednoznačně stanovit rovnice „bývalý komunistický policista = špatný policista“ či „polistopadový policista = dobrý policista“. Dobří i špatní policisté (profesně i morálně) se nacházejí mezi oběma skupinami.

Grulichova a Grossova politika z policie vytvořila spíše jistý stát ve státě, který byl zvnějšku takřka neovlivnitelný díky Grossově silné politické a mediální pozici. Gross s prezidentem Jiřím Kolářem nedokázali zreformovat nadmíru komplikovanou strukturu policie, zvláště pak policejního prezidia. Nebyli schopni (a zřejmě ani ochotni) přesunout inspekci policistů z rámce ministerstva vnitra. Relativizovali projevy kriminality policistů s poukazem na to, že nakonec stejně byly všechny policejní delikty odhaleny.

Je až pozoruhodné, jak malou veřejnou odezvu vyvolala kauza gangu Berdych, který po několik let páchal ve spojení s policisty z elitních útvarů velmi brutální násilnou kriminalitu, a to nejenom pokud se týká vražd. (Podle některých zpráv byly informace gangem získávány i tak, že ženy byly bestiálně mučeny rozžhavenou kulmou.) Až na několik málo článků a reportáží nebyly tyto atributy podrobněji medializovány a policejní účast na gangu se nestala důvodem rozsáhlejších změn v personálním obsazení a struktuře policie (s výjimkou přejmenování pražského Odboru pro boj s organizovaným zločinem).

ODCHOD POLICISTŮ

Důvěru ve „svého ministra“ však mnozí řadoví policisté neztratili kvůli policejním skandálům a špatné personální a strukturální politice, kterou si možná mnohdy ani neuvědomovali, ale až kvůli Grossově kontroverznímu angažmá v kauze služebního zákona. Gross nejprve udělal politické téma (jímž si chtěl zvýšit popularitu) z nárůstu policejních platů. Když však narazil na odpor veřejnosti, opozice, koaličních partnerů i v řadách ČSSD, nechal se v dané věci bez větších problémů přehlasovat.

Na policistech však zůstala nálepka těch, kteří „chtějí mít více na úkor ostatních“. Mnozí z nich to pocítili i v osobním životě při rozhovorech s přáteli a známými, a aniž by se na vzniku a vývoji celé situace bezprostředně podíleli, stali se obecným terčem kritiky a sarkasmů. Za „padoucha“ této kauzy sice často považovali Miroslava Kalouska, který se nejviditelněji postavil proti Grossovu návrhu (na rozdíl např. od stínového ministra vnitra ODS Ivana Langra, jenž se na návrhu zákona podílel), avšak velký díl odpovědnosti přičítali i ministru Grossovi. Teprve na pozadí této kauzy policisté rozpoznali jeho extrémní populismus motivovaný primární snahou o získání veřejné obliby.

Ztráta důvěry ve vlastní vedení se projevila i šeptandou plnou obav a šířením zpráv o budoucích negativních dopadech nového zákona. Vyhrocení situace nastalo v období, kdy začal ministerskou funkci vykonávat František Bublan. Ten náladám v policii dlouho nevěnoval pozornost, až v dubnu 2005 rozeslal policistům otevřený dopis. Jeho obsahu se kontroverzním způsobem uchopila média a ve veřejnosti vyvolala nepodloženou obavu o naprostém kolapsu policie. V dopisu mj. uvedl:

„Jsem znepokojen především z důvodů, které vedou některé příslušníky k odchodům. Chápu určitý pocit nejistoty, který pramení z nedávné zkušenosti, kdy Poslanecká sněmovna odložila účinnost nového zákona o služebním poměru a mnozí politici zpochybnili jeho obsah a zasloužené finanční náležitosti policistů.

Nechápu však, kdo a proč šíří naprosto nepravdivou fámu, že vláda připravuje zákon, či nařízení, kterým zruší odchodné a výsluhové nároky. Tyto zcela lživé informace možná způsobují vaše váhání a úvahy o odchodu z řad Policie České republiky. Chci vás všechny ubezpečit, že vláda nic takového nechystá, naopak jsem do vlády předložil novelizovaný návrh zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, který bude v následných dnech projednán a který odstraňuje některé nedostatky dřívějšího návrhu a přitom zachovává původní zásadní teze týkající se mzdy a výsluhových a odchodových nároků. Vážení příslušníci bezpečnostních sborů, nenechte se znepokojit, vydržte, slibuji vám, že se za vaše nároky zasadím a vaše dobrá práce bude náležitě oceněna.“

Problémem však je, že Bublan slibuje něco, co vzhledem ke své slabé politické pozici není schopen sám politicky prosadit. Jeho pozici oslabuje i Grossův odchod z funkce předsedy vlády, protože je zřejmé, že Bublan se stal ministrem vnitra především z jeho vůle. V případě, že se stane pouze „ozdobou“ rozhádané sociální demokracie ve špatné vládě, mohou se jeho požadavky stát spíše předmětem ústupků při složitých vnitrokoaličních vyjednáváních.

ŠINÁGL: KATALYZÁTOR ANTIKOMUNISTICKÉ KRITIKY POLICIE

Bublan ztrácí svůj kredit i jako bojovník proti komunismu, i když v tomto případě není zřejmě vina na jeho straně, snad s výjimkou nedostatečně jasných vyjádření a vysvětlení situace v kauze Přibyl. Dne 1. května 2005 však došlo ke kontroverznímu zásahu, který se stal katalyzátorem a akcelerátorem dlouhodobé kritiky policie ze strany vyhraněně antikomunistického spektra. Policie poměrně razantním způsobem zasáhla proti antikomunistickému aktivistovi Janu Šináglovi, který narušoval tradiční komunistický mítink na Letenské pláni v Praze. Jeho odvedení požadoval i předseda KSČM Miroslav Grebeníček, vůči jehož projevu Šinágl směřoval několik verbálních výpadů.

Zásah proti Janu Šináglovi se stal symbolem nevyzrálého zvážení politické situace. Přestože by policie měla poskytovat ochranu nahlášeným a nezakázaným shromážděním, je třeba řešit případy antikomunistického vyjadřování velmi citlivě. Je zřejmé, že v českém trestním právu jsou zakotveny normy umožňující postih řady komunistických projevů, např. ve smyslu nepřípustnosti hlásání třídní nenávisti. Tyto normy ovšem nejsou využívány a stávají se fakticky obsolentními.

Řadě lidí může otevřené hlásání komunistické ideologie vadit. U některých z nich se stává antikomunistická činnost hlavní náplní života. Je zřejmé, že se nejedná o tradiční výtržníky. Postup proti nim je třeba promýšlet a snažit se o vyřešení klidnými prostředky. Zásah by měl následovat až v krajním případě a je sporné, zda diskuse se Šináglem o jeho odchodu z mítinku nemohla být protahována až do skončení akce.

Každopádně celá kauza vyvolala bouřlivou odezvu mnoha antikomunistů. Vznikly petice směřované i k ministrovi vnitra. Např. v petici Klubu občanské demokracie, která vyzývá ministra vnitra k okamžitému odvolání policejního prezidenta a velitelů tohoto zásahu, se uvádí:

„Neuvěřitelné se stalo skutkem! Patnáct let po listopadu 1989 se česká policie nejen nedovede vypořádat s pohrobky komunistické totality, ale v duchu výzvy soudruha Grebeníčka napadá a mlátí obránce svobody a demokracie, odpůrce zločinecké organizace, která má na svých rukou krev mnoha nevinných obětí – mužů, žen i dětí! Vyzýváme proto ministra vnitra k okamžitému odvolání policejního prezidenta a velitelů tohoto brutálního zásahu, neboť ti se dne 1. května 2005 na Letné veřejně přihlásili k minulosti, která způsobila tolik zla.“

BUBLANŮV ODKAZ?

Je paradoxní, že bývalý odvážný odpůrce komunismu se stal vůdcem instituce, která je mnohdy vnímána jako symbol zachování komunistických struktur anebo alespoň komunistického způsobu myšlení ve státních složkách v polistopadovém období. Obdobně paradoxní je, že člověk, který přispěl ke stabilizaci a profesionálnímu rozvoji některých bezpečnostních složek, může stát v čele resortu vnitra v době, kdy se s ohledem na chyby jeho předchůdců projeví v jeho rámci destabilizační tendence. Vzhledem k předchozím Bublanových zásluhám je však třeba vyjádřit naději, že k zásadnějšímu znehodnocení jeho celkového působení u bezpečnostních složek nedojde