Na summitu Rady Evropy, který se konal 16. května 2005 ve Varšavě, přednesl prezident Václav Klaus projev,který vzbudil značnou pozornost. Varoval v něm před nebezpečím postdemokracie. Tímto pojmem Klaus označuje pokusy různých struktur a skupin, které se bez demokratického mandátu pokoušejí přímo ovlivňovat různé zásadní a citlivé společenské problémy. Klaus byl v domácí české politice atakován ze strany některých žurnalistů, intelektuálů a příslušníků nevládních organizací za to, že demokracii zužuje pouze na soutěž politických stran. Jeho projev však měl zcela jiné a širší zaměření a závěry z něj jsou podnětné i pro bezpečnostní oblast.

DEMOKRACIE JAKO BEZPEČNOSTNÍ ZÁJEM

Tradiční systém demokracie, který se vyvinul v rámci západní civilizace, přinesl prosperitu zemím, které jej přijaly (a to i v návaznosti na koncept tržního hospodářství, který se ukazuje jako jeden z nutných předpokladů demokracie). Demokratické principy se staly důležitou součástí bezpečnostní politiky a jsou úzce provázány se subjektivní i objektivní bezpečností států, určitých politických skupin i většiny jednotlivců. Z hlediska mezinárodní bezpečnosti je důležitý často hlásaný princip (který ale není zcela bezvýjimečný): „Demokratické státy mezi sebou nevedou válku“.

Udržení demokracie se stalo bezpečnostním zájmem států, ve kterých tento režim existuje. Zájmem se v obecné společenskovědní rovině rozumí konsistentní soustředění se na určité cíle vycházející ze širšího sociálního, politického i psychologického charakteru objektu, který zájem definuje. Zájem je zároveň podmíněn okolním prostředím. Vymezení demokracie jako jednoho z bezpečnostních zájmů se objevilo i v oficiálních bezpečnostněpolitických dokumentech řady zemí včetně poslední Bezpečnostní strategie ČR z roku 2003.

V ní jsou za životní zájmy označeny zajištění existence České republiky, její suverenity, územní celistvosti a politické nezávislosti. Dalším životním zájmem je podle dokumentu obrana demokracie a právního státu a ochrana základních lidských práv a svobod obyvatel. I když je ve strategii uvedeno, že ochrana životních zájmů státu a jeho občanů je povinností vlády České republiky, podílí se na ní i další státní orgány – tedy i prezident republiky. Pro zajištění a obranu životních zájmů mají být využity všechny možné přístupy a použity všechny dostupné prostředky.

Zájem na zachování demokracie se v řadě charakteristik odlišuje od dalších bezpečnostních zájmů a výrazně se v něm projevují prvky nevojenské bezpečnosti. Demokratické zřízení může být ohroženo zvnějšku i zevnitř. Cílem vnějších nepřátel může být zničení či porobení státu s demokratickým zřízením. Vnitřní nepřátelé se mohou snažit uchopit moc ve státě nebo ji alespoň výrazně ovlivnit ve prospěch nedemokratických idejí. Nedemokratické proudy mohou působit i v transnacionálním rámci. Jejich nositeli mohou být ideové směry, subkultury či sociální hnutí, která nejsou ohraničena územím tradičních národních států. V takovém případě je rozlišování mezi vnější a vnitřní bezpečností sporné (zvláště v situaci, kdy nositelé určitých nedemokratických názorů zastávají vlivné posty v exekutivě států či v orgánech mezinárodních organizací).

Boj proti nepřátelům demokracie je veden různými prostředky. Vojenské síly jsou zpravidla užívány pouze v případě agrese nebo její hrozby zvnějšku. Boj policejními prostředky a prostředky zpravodajských služeb je častý (a může být za určitých okolností i efektivní), avšak směřuje především proti jasně vymezeným nepřátelům. Tím však nejsou některé nově se objevující směry, které navíc mají silné zastánce v mediální a politické sféře. Proti nim je primárně potřebné využít diskursivní obranu demokracie, tj. odhalovat a vysvětlovat zhoubnou podstatu některých názorů v rámci široké celospolečenské diskuse. Do této ochrany demokracie lze řadit i zmiňovaný Klausův projev.

STAŘÍ A NOVÍ NEPŘÁTELÉ DEMOKRACIE

Přes nepopiratelné výhody a úspěchy demokracie nepřestaly být její mechanismy zpochybňovány zevnitř i zvnějšku států, v nichž demokratický režim existuje. Výhodou nepřátel demokracie je to, že neexistuje přesná shoda na tom, co demokracie přesně znamená. Např. marxismus-leninismus pracuje s konceptem socialistické demokracie, která je v jeho pojetí v podstatě totožná s diktaturou proletariátu v období přechodu od socialistické ke komunistické společnosti. Je přitom zřejmé, že s ohledem na lidskou přirozenost dochází v takovéto socialistické demokracii k porušování lidských práv v jejich standardním západním pojetí.

Útoky tradiční ultrapravice i ultralevice proti demokracii byly již eliminovány a nositelé dogmatických neofašistických či neokomunistických idejí jsou již pouze okrajovými proudy, které nemají sílu na uchopení politické moci. Jsou spíše hrozbou z hlediska možného použití politického násilí. Noví nepřátelé demokracie se navíc často snaží zveličovat rozsah a nebezpečnost působení tradičních extremistů (především neonacistů, z taktických důvodů někdy i stalinistů), aby odvedli pozornost od svých úmyslů. Navíc se pokoušejí poukazovat na údajnou podobnost argumentace některých nosných demokratických proudů a tradičních extremistických uskupení, což rovněž využívají k útokům na podstatu demokracie (typicky např. při srovnávání názorů konzervativní a neofašistické pravice na pozitivní diskriminaci, politickou korektnost apod.).

Tradiční extremistické doktríny jsou však již většinou zprofanovány. Noví nepřátelé demokracie a politické plurality se pokoušejí nalézat nové směry, v nichž by mohli působit. Někteří z nich přitom označují své úsilí za snahu o vylepšení a modernizaci demokracie, i když reálně potlačují základy demokratického politického procesu. Na jejich nebezpečnost správně upozornil Václav Klaus, když jejich představy a to, co se jim doposud podařilo dosáhnout při deformaci politického a právního prostředí, označil za postdemokracii.

NEBEZPEČNOST POSTDEMOKRACIE

Klaus při hodnocení postdemokracie upozornil na to, že se politické rozhodování pokoušejí ovlivňovat nikým nevolené struktury a skupiny. Za nositele tendencí, resp. za nové ideologie, které překonávají a narušují tradiční pojetí demokracie, označil Klaus výslovně NGOismus, humanrightismus, politickou korektnost, umělý multikulturalismus, agresivní ekologismus atd. S ohledem na Klausův světonázor je pravděpodobné, že k těmto novým nedemokratickým ideologiím řadí i fanatický europeismus.

Klausovi kritici jeho projevu vyčítali, že demokracii zužuje pouze na soutěž politických stran. To však neodpovídá obsahu Klausova politického myšlení, i když je pravdou, že dezinterpretaci jeho projevu napomohlo to, že některé jeho teze nebyly blíže vysvětleny a precizovány (především ve smyslu vysvětlení podstaty různých „-ismů“, které Klaus jmenoval). Český prezident není proti tomu, aby se lidé sdružovali i v jiných formacích než pouze v politických stranách, a dokonce aby zde formulovali politické názory (jinak by zřejmě neparticipoval např. na založení Centra pro ekonomiku a politiku).

Klausovi však vadí spíše to, co je obsahem politiky určitých seskupení, které mají zcela absolutizující nároky na výklad světa a na prosazení vlastních požadavků a nejsou ochotny respektovat jiné názory jako legitimní. Svoji legitimitu neodvozují od lidské přirozenosti a získávání většinové podpory, ale od zdůrazňování svého „poslání“, „vyšších cílů“ apod. Ignorují přitom negativní důsledky svého jednání.

Humanrightismus přehnaně zdůrazňuje určitá lidská práva, a tím potlačuje jiná. Multikulturalismus je ochoten ignorovat nesoulad některých kultur se standardním pojetím lidských práv ve jménu imaginární rovnosti všech kultur. Politická korektnost je ochotna sankcionovat (někdy už i trestněprávními prostředky) vyslovení pravdy. Nevládní organizace vázané svojí orientací na humanrightismus, ekologismus či europeismus se často považují za jediné reprezentanty nevládní sféry jako takové, ignorují demokratické rozhodování a chtějí diktovat partikulární zájmy bez převzetí celkové odpovědnosti.

Není náhodou, že všechny Klausem uvedené směry se úzce propojily s neomarxistickou levicí. Nelze je však označit pouze za novou podobu levicového extremismu. Představují kvalitativně novou formu ohrožení demokracie, i když v jejich fundamentu se projevuje jakobínský totalitní étos. Např. v českém prostředí jsou často součástí směrů, které se označují za „neideologické“ či dokonce liberální nebo pravicové.

RADA EVROPY: HRÁZ PROTI POSTDEMOKRACII?

Je příznačné, že Klaus svůj projev přednesl v rámci diskuze o budoucnosti Rady Evropy, i když pravděpodobnost, že se tato organizace vydá směrem, který žádal český prezident, je malá. Rada Evropy vznikla v roce 1949 a zaměřila se na ochranu lidských práv v zemích, které patřily k tehdejší demokratické (západní) části kontinentu. Pojetí lidských práv, které bylo mj. zakotveno v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv, odpovídalo tehdejší situaci. Bylo reakcí na státní brutalitu poraženého nacismu a především tehdy expandujícího komunismu.

V souvislosti s vývojem evropské integrace se význam Rady Evropy zmenšoval. Hlavní platformou evropské spolupráce se stala Evropská společenství a později Evropská unie. Rada Evropy se však stala první (původně) západoevropskou organizací, která přivzala nové demokracie po pádu komunismu. Do svých řad přijala v roce 1995 i Rusko. Původní pojetí lidských práv šířené Radou Evropy bylo důležité pro konsolidaci demokracie a pomohlo nastolit příznivější situaci v zemích, kde docházelo k jejich porušování (např. v některých balkánských a postsovětských zemích).

V situaci, kdy určitý standard lidských práv přijala za svůj většina evropských zemí, však došlo k problematické situaci. Výše zmíněná snaha nových nepřátel demokracie o její „redefinování“ a absolutizaci určitých lidských práv na úkor jiných vedla k tomu, že evropské lidskoprávní instituce se postupně dostaly do područí „postdemokratů“. To se stalo i v řadě orgánů Rady Evropy, i když možná v menší míře než u obdobných orgánů Evropské unie a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.

Klausova snaha využít Radu Evropy k boji proti postdemokracii je podnětná, avšak je třeba ji hodnotit poměrně střízlivě z hlediska možné šance na úspěch. Politiku Rady Evropy určují členské země (není supranacionální organizací jako ES/EU) a ty do jejích orgánů doposud často vysílaly spíše lidi, kteří byli stoupenci postdemokratických proudů. Úkoly, které byly na Radu Evropy kladeny, rovněž v posledních letech neodpovídaly duchu Klausova projevu.

Nicméně s ohledem na současnou krizi identity EU a vzhledem k tomu, že její lidskoprávní instituce budou zřejmě prosazovat postdemokratické hodnoty stále agresivněji, se část realistických ochránců těchto práv a zastánců skutečné demokracie může přiklonit ke Klausem požadovanému směřování Rady Evropy. Základním předpokladem je ovšem změna společenské a politické atmosféry v členských zemích.

KLAUS NASTOLIL DALŠÍ DŮLEŽITÉ TÉMA

Dění, které následovalo po Klausově projevu v domácím prostředí, svědčí jednak o tom, že stoupenci nových antidemokratických proudů jsou již pevně zakotveni v českém politickém i mediálním establishmentu, a jednak o tom, že Klaus je stále schopen dominantním způsobem nastolovat témata veřejného diskursu. To, jak byl obsah a duch projevu zkreslován, je důkazem neschopnosti většiny českých médií, politiků a intelektuálních elit vést s Klausem seriózní a férovou diskusi.

To, že se proti Klausovi otevřeným dopisem postavili disidenti z prostředí Charty 77, naznačuje, že jejich elitární pojetí politiky a propagování utopických vizí staví nejznámější proud tzv. „demokratické opozice“ z období komunismu do problematického světla. Je totiž možné, že kdyby byly realizovány představy „nepolitické politiky“ (která se silně přibližuje konceptu postdemokracie) v plném rozsahu, byl by takový režim v možném rozporu se skutečnými demokratickými principy.

Celkově tedy může být Klausův projev inspirativní pro demaskování snah postdemokratických proudů na evropské i na české úrovni.

Na přelomu dubna a května 2005 se česká policie stala centrem zájmu médií, která kritizovala několik policejních akcí – především zásah proti antikomunistickému aktivistovi Janu Šináglovi na prvomájovém mítinku KSČM v Praze – a skandalizovala odchod mnoha policistů do civilu v důsledku obav ze ztráty nároku na odchodné a výslužné. V této souvislosti byl pochopitelně nejvíce kárán ministr vnitra František Bublan. Jeho problematická pozice však byla většinou způsobena chybami Bublanova předchůdce či špatnou legislativou. Bublan je bezesporu expertem v bezpečnostní oblasti, avšak přijetím krátkého mandátu ve vládě s malou důvěrou ztrácí svůj vydobytý odborný kredit a může poškodit svoje další působení v české bezpečnostní komunitě.

Z DISIDENTA ZPRAVODAJCEM A MINISTREM

František Bublan se narodil v roce 1951. Působil jako duchovní a nesouhlasil s komunistickým režimem. Stal se signatářem Charty 77 a poté pracoval v dělnických profesích. Po tzv. sametové revoluci se jako osoba s vysokým morálním kreditem dostal do prostředí zpravodajských služeb. Nejprve působil ve Federální bezpečnostní informační službě a poté v Bezpečnostní informační službě. Jako ředitel její brněnské expozitury se dokázal soustředit na skutečnou činnost proti bezpečnostním hrozbám a vyhnul se politickým a mocenským soubojům, které byly jinak pro tuto zpravodajskou službu typické. V tomto trendu pokračoval i ve funkci vrchního ředitele operativní akce, kde působil do roku 2001.

Pod vlivem deklarované snahy Zemanovy vlády „očistit společnost“ a nesmlouvavě vystupovat proti polistopadovým nešvarům mu zřejmě začala být stále sympatičtější sociální demokracie. Bublan se stal po odchodu Petra Zemana ředitelem Úřadu pro zahraniční styky a informace (tj. vnější civilní zpravodajské služby), jenž profesionálně vedl a do jisté míry jej dostal i do povědomí širší (přinejmenším odborné) veřejnosti. Za jeho ředitelování byla např. zřízena internetová stránka ÚZSI. Bublan se zapojoval také do širší činnosti české bezpečnostní komunity a spolupodílel se mj. i na odborných seminářích při vytváření Bezpečnostní strategie ČR.

Po pádu Špidlovy vlády a odchodu Stanislava Grosse na post premiéra bylo pro sociální demokracii výhodné, že mohla do čela mediálně sledovaného resortu dosadit Bublana jakožto člověka s vysokým odborným a morálním kreditem, kterého mohla vydávat za nezávislého experta (přestože jistá afinita k sociální demokracii se u Bublana stávala stále zřejmější). Současně si ovšem na ministerstvu i v policii ponechaly silný vliv „grossovské struktury“.

PŘEVZETÍ „GROSSTAPA“

Bublan převzal resort za situace, kdy se v jeho rámci začaly negativně projevovat důsledky politiky jeho předchůdců. Stanislav Gross kolem sebe od svého nástupu do funkce šířil image politika, kterému leží na srdci osud policie a který zlepšil bezpečnostní situaci v zemi. Po určitou dobu se mu to dařilo, mj. i díky pomoci spřízněných médií. Jeho politika nacházela odezvu u řadových i vyšších příslušníků policie, nicméně postupně se i jejich postoj začal měnit. Část veřejnosti byla a je policii nakloněna, pro stále větší část však začalo být výstižnější populární (byť ne zcela etické) pojmenování „Grosstapo“.

Gross na vedoucích postech stabilizoval určitou garnituru policistů, kteří u části nižších složek nebyli oblíbeni pro aroganci a rezignaci na systematickou práci. V médiích byla často věnována pozornost pouze komunistickým strukturám v policii, ale nelze jednoznačně stanovit rovnice „bývalý komunistický policista = špatný policista“ či „polistopadový policista = dobrý policista“. Dobří i špatní policisté (profesně i morálně) se nacházejí mezi oběma skupinami.

Grulichova a Grossova politika z policie vytvořila spíše jistý stát ve státě, který byl zvnějšku takřka neovlivnitelný díky Grossově silné politické a mediální pozici. Gross s prezidentem Jiřím Kolářem nedokázali zreformovat nadmíru komplikovanou strukturu policie, zvláště pak policejního prezidia. Nebyli schopni (a zřejmě ani ochotni) přesunout inspekci policistů z rámce ministerstva vnitra. Relativizovali projevy kriminality policistů s poukazem na to, že nakonec stejně byly všechny policejní delikty odhaleny.

Je až pozoruhodné, jak malou veřejnou odezvu vyvolala kauza gangu Berdych, který po několik let páchal ve spojení s policisty z elitních útvarů velmi brutální násilnou kriminalitu, a to nejenom pokud se týká vražd. (Podle některých zpráv byly informace gangem získávány i tak, že ženy byly bestiálně mučeny rozžhavenou kulmou.) Až na několik málo článků a reportáží nebyly tyto atributy podrobněji medializovány a policejní účast na gangu se nestala důvodem rozsáhlejších změn v personálním obsazení a struktuře policie (s výjimkou přejmenování pražského Odboru pro boj s organizovaným zločinem).

ODCHOD POLICISTŮ

Důvěru ve „svého ministra“ však mnozí řadoví policisté neztratili kvůli policejním skandálům a špatné personální a strukturální politice, kterou si možná mnohdy ani neuvědomovali, ale až kvůli Grossově kontroverznímu angažmá v kauze služebního zákona. Gross nejprve udělal politické téma (jímž si chtěl zvýšit popularitu) z nárůstu policejních platů. Když však narazil na odpor veřejnosti, opozice, koaličních partnerů i v řadách ČSSD, nechal se v dané věci bez větších problémů přehlasovat.

Na policistech však zůstala nálepka těch, kteří „chtějí mít více na úkor ostatních“. Mnozí z nich to pocítili i v osobním životě při rozhovorech s přáteli a známými, a aniž by se na vzniku a vývoji celé situace bezprostředně podíleli, stali se obecným terčem kritiky a sarkasmů. Za „padoucha“ této kauzy sice často považovali Miroslava Kalouska, který se nejviditelněji postavil proti Grossovu návrhu (na rozdíl např. od stínového ministra vnitra ODS Ivana Langra, jenž se na návrhu zákona podílel), avšak velký díl odpovědnosti přičítali i ministru Grossovi. Teprve na pozadí této kauzy policisté rozpoznali jeho extrémní populismus motivovaný primární snahou o získání veřejné obliby.

Ztráta důvěry ve vlastní vedení se projevila i šeptandou plnou obav a šířením zpráv o budoucích negativních dopadech nového zákona. Vyhrocení situace nastalo v období, kdy začal ministerskou funkci vykonávat František Bublan. Ten náladám v policii dlouho nevěnoval pozornost, až v dubnu 2005 rozeslal policistům otevřený dopis. Jeho obsahu se kontroverzním způsobem uchopila média a ve veřejnosti vyvolala nepodloženou obavu o naprostém kolapsu policie. V dopisu mj. uvedl:

„Jsem znepokojen především z důvodů, které vedou některé příslušníky k odchodům. Chápu určitý pocit nejistoty, který pramení z nedávné zkušenosti, kdy Poslanecká sněmovna odložila účinnost nového zákona o služebním poměru a mnozí politici zpochybnili jeho obsah a zasloužené finanční náležitosti policistů.

Nechápu však, kdo a proč šíří naprosto nepravdivou fámu, že vláda připravuje zákon, či nařízení, kterým zruší odchodné a výsluhové nároky. Tyto zcela lživé informace možná způsobují vaše váhání a úvahy o odchodu z řad Policie České republiky. Chci vás všechny ubezpečit, že vláda nic takového nechystá, naopak jsem do vlády předložil novelizovaný návrh zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, který bude v následných dnech projednán a který odstraňuje některé nedostatky dřívějšího návrhu a přitom zachovává původní zásadní teze týkající se mzdy a výsluhových a odchodových nároků. Vážení příslušníci bezpečnostních sborů, nenechte se znepokojit, vydržte, slibuji vám, že se za vaše nároky zasadím a vaše dobrá práce bude náležitě oceněna.“

Problémem však je, že Bublan slibuje něco, co vzhledem ke své slabé politické pozici není schopen sám politicky prosadit. Jeho pozici oslabuje i Grossův odchod z funkce předsedy vlády, protože je zřejmé, že Bublan se stal ministrem vnitra především z jeho vůle. V případě, že se stane pouze „ozdobou“ rozhádané sociální demokracie ve špatné vládě, mohou se jeho požadavky stát spíše předmětem ústupků při složitých vnitrokoaličních vyjednáváních.

ŠINÁGL: KATALYZÁTOR ANTIKOMUNISTICKÉ KRITIKY POLICIE

Bublan ztrácí svůj kredit i jako bojovník proti komunismu, i když v tomto případě není zřejmě vina na jeho straně, snad s výjimkou nedostatečně jasných vyjádření a vysvětlení situace v kauze Přibyl. Dne 1. května 2005 však došlo ke kontroverznímu zásahu, který se stal katalyzátorem a akcelerátorem dlouhodobé kritiky policie ze strany vyhraněně antikomunistického spektra. Policie poměrně razantním způsobem zasáhla proti antikomunistickému aktivistovi Janu Šináglovi, který narušoval tradiční komunistický mítink na Letenské pláni v Praze. Jeho odvedení požadoval i předseda KSČM Miroslav Grebeníček, vůči jehož projevu Šinágl směřoval několik verbálních výpadů.

Zásah proti Janu Šináglovi se stal symbolem nevyzrálého zvážení politické situace. Přestože by policie měla poskytovat ochranu nahlášeným a nezakázaným shromážděním, je třeba řešit případy antikomunistického vyjadřování velmi citlivě. Je zřejmé, že v českém trestním právu jsou zakotveny normy umožňující postih řady komunistických projevů, např. ve smyslu nepřípustnosti hlásání třídní nenávisti. Tyto normy ovšem nejsou využívány a stávají se fakticky obsolentními.

Řadě lidí může otevřené hlásání komunistické ideologie vadit. U některých z nich se stává antikomunistická činnost hlavní náplní života. Je zřejmé, že se nejedná o tradiční výtržníky. Postup proti nim je třeba promýšlet a snažit se o vyřešení klidnými prostředky. Zásah by měl následovat až v krajním případě a je sporné, zda diskuse se Šináglem o jeho odchodu z mítinku nemohla být protahována až do skončení akce.

Každopádně celá kauza vyvolala bouřlivou odezvu mnoha antikomunistů. Vznikly petice směřované i k ministrovi vnitra. Např. v petici Klubu občanské demokracie, která vyzývá ministra vnitra k okamžitému odvolání policejního prezidenta a velitelů tohoto zásahu, se uvádí:

„Neuvěřitelné se stalo skutkem! Patnáct let po listopadu 1989 se česká policie nejen nedovede vypořádat s pohrobky komunistické totality, ale v duchu výzvy soudruha Grebeníčka napadá a mlátí obránce svobody a demokracie, odpůrce zločinecké organizace, která má na svých rukou krev mnoha nevinných obětí – mužů, žen i dětí! Vyzýváme proto ministra vnitra k okamžitému odvolání policejního prezidenta a velitelů tohoto brutálního zásahu, neboť ti se dne 1. května 2005 na Letné veřejně přihlásili k minulosti, která způsobila tolik zla.“

BUBLANŮV ODKAZ?

Je paradoxní, že bývalý odvážný odpůrce komunismu se stal vůdcem instituce, která je mnohdy vnímána jako symbol zachování komunistických struktur anebo alespoň komunistického způsobu myšlení ve státních složkách v polistopadovém období. Obdobně paradoxní je, že člověk, který přispěl ke stabilizaci a profesionálnímu rozvoji některých bezpečnostních složek, může stát v čele resortu vnitra v době, kdy se s ohledem na chyby jeho předchůdců projeví v jeho rámci destabilizační tendence. Vzhledem k předchozím Bublanových zásluhám je však třeba vyjádřit naději, že k zásadnějšímu znehodnocení jeho celkového působení u bezpečnostních složek nedojde

Na přelomu let 2004/2005 naznačili reprezentanti Evropské unie ochotu zrušit zbrojní embargo vůči Číně, které bylo zavedeno po masakru na náměstí Nebeského míru v roce 1989. Tento krok se setkal s ostře odmítavou reakcí USA i řady vnitropolitických proudů v EU a jejich tlak nakonec vedl evropské představitele přinejmenším k odsunutí zrušení embarga na pozdější dobu. Celý spor byl podbarven i přijetím kontroverzního čínského zákona proti rozštěpení státu, jenž legitimizuje užití ozbrojené síly vůči Tchaj-wanu. Z českého hlediska je období sporu problematické, protože ČR usiluje o zintezívnění hospodářských vztahů s Čínou.

LIDSKOPRÁVNÍ DIMENZE EMBARGA

Zrušení zbrojního embarga nemělo a nemá v EU jednoznačnou podporu. Před zasedáním Evropské rady 8. prosince 2004 v Haagu jej inicioval německo-francouzský tandem Schröder-Chirac, avšak Velká Británie, Švédsko, Nizozemí i další státy byly proti. Rovněž Evropský parlament přijal rezoluci, která směřuje proti zrušení embarga. V EU i mimo ni se proti zrušení embarga vyslovuje i řada „lidskoprávních“ organizací. V této otázce tak existuje zajímavá platforma pro shodu s pravicovými proamerickými silami v Evropě, které se jinak s „humanrightismem“ ve většině otázek rozcházejí.

Zbrojní embargo bylo zavedeno v kontextu celkových ekonomických sankcí proti Číně za brutální zásah proti protestujícím studentům. Má tedy bezesporu symbolický význam z hlediska odsouzení porušování lidských práv. V tomto směru v Číně panuje pouze o něco lepší situace než v roce 1989. Relativní ekonomická svoboda alespoň části populace není rozhodně vyvážena plnými politickými svobodami.

Více než pět set čínských aktivistů bojujících za lidská práva poslalo otevřený dopis Evropské unii, ve kterém ji vyzvala, aby zbrojní embargo vůči Číně nerušila. Autoři dopisu nesouhlasí s prohlášením evropského zmocněnce pro zahraniční politiku Javiera Solany, který uvedl, že embargo je nespravedlivé, protože v Číně došlo v oblasti lidských práv k určitému posunu. Naopak prohlašují, že se na poli lidských práv v posledních šestnácti letech nic podstatného nezměnilo. Čínský stát se podle nich vůči svým občanům nadále chová represivně, i když čas od času učiní vstřícné gesto, aby se vyhnul mezinárodní kritice.

NEBEZPEČÍ ČÍNSKÉHO ZBROJENÍ

Subjekty, které usilují o zachování zbrojního embarga na mezinárodní scéně (především USA a jejich spojenci, včetně Tchaj-wanu), nejsou motivovány pouze zájmy potlačované čínské opozice. Vůči ní je čínská moc schopná zasáhnout i stávajícími zbraněmi, kterými disponuje a které bude dále vyrábět a vyvíjet nezávisle na embargu. Z hlediska potlačení případného masivnějšího (i ozbrojeného) vystoupení vnitrostátní opozice tedy nejsou západní high-tech technologie příliš podstatné.

Čínské ozbrojené síly disponují 2 270 000 lidmi (údaje o počtu se v různých pramenech značně rozcházejí) a 500 000 rezervisty. Jsou rozděleny na pozemní síly, námořní síly, letecké síly a strategické raketové síly. Dalších deset milionů příslušníků mají polovojenské milice. V Číně existuje několik velkých zbrojních podniků, seskupených do jedenácti státem řízených společností. Jsou jimi následující korporace:

  • Čínská národní nukleární skupina;
  • Čínská nukleární inženýrská a konstrukční skupina;
  • Čínská letecká vědecká a technická skupina;
  • Čínská letecká průmyslová skupina I.
  • Čínská letecká průmyslová skupina II.
  • Čínská státní loďařská skupina;
  • Čínská loďařská průmyslová korporace;
  • Čínská severní průmyslová skupina;
  • Čínská jižní průmyslová skupina;
  • Čínská elektronická technologická skupina.

Čínský zbrojní průmysl je schopen vyprodukovat dostatek zbraní sloužících k boji proti „vnitřnímu nepříteli“ nezávisle na zbrojním embargu USA a EU. Embargo totiž fakticky slouží především ke zpomalení kvalitativního rozvoje čínských ozbrojených sil, které mohou být nasazeny proti vnějším protivníkům (v současnosti nejpravděpodobněji vůči Tchaj-wanu).

Čínské bezpečnostní dokumenty předpokládají modernizaci výzbroje a dalšího vybavení ozbrojených sil. V tomto směru je pro Čínu důležité udržovat kontakt s technologickým vývojem celého světa a nákup zbraní ve vyspělých evropských zemích by to mohl umožnit. Tradiční „počínštění“ sovětské výzbroje (tj. výroba kopií sovětských zbraní v Číně) by mohlo být nahrazeno „počínštěním“ evropských zbraní.

Z hlediska možných dodávek evropských zbraní použitelných vůči vnějším nepřátelům Číny (včetně Tchaj-wanu) je důležitý neurčitý evropský příslib, že zbraně do Číny zřejmě vyvážet nebude s ohledem na plánované přijetí „Kodexu vývozu zbraní EU“. Celá otázka zrušení embarga tak získává spíše symbolický rozměr směřující ke zintezívnění „normálních“ ekonomických vztahů Evropy s Čínou, přičemž americká reakce je zapříčiněna tradičními zájmy USA v oblasti a důrazem na spojenectví s Tchaj-wanem.

ANTISEPARAČNÍ ZÁKON

Spor mezi EU a USA o zrušení embarga byl podbarven i zhoršenou atmosférou ve vztazích Číny k okolnímu světu kvůli přijetí tzv. antiseparačního zákona (Zákona proti rozštěpení státu) 17. března 2005 Všečínským shromážděním lidových zástupců.

Podle oficiálních čínských zdrojů je cílem tohoto zákona bránit „rozštěpení vlasti“, a to následujícími způsoby: „zabraňovat a potlačovat rozštěpení státu tchajwanskými separatistickými silami, přispět k mírovému sjednocení vlasti, zachovat mír a stabilitu v oblasti tchajwanské úžiny, hájit suverenitu a územní celistvost státu a hájit základní zájmy čínského národa“. Podle čínských představitelů zákon „objasnil podstatu tchajwanské otázky a změnil základní principy čínské vlády k jejímu vyřešení“.

Podle čínských oficiálních zdrojů zákon nestanovuje harmonogram sjednocení. V prohlášení čínského velvyslanectví v ČR se uvádí: „Máme dostatek trpělivosti k rozvoji vztahů mezi oběma břehy tchajwanské úžiny a k uskutečnění sjednocení mírovou cestou. Žádný stát nebude tolerovat činnost směřující k rozštěpení státu a má právo podniknout nezbytné kroky k uhájení suverenity a územní celistvosti. Úsilí čínské vlády a čínského lidu k uhájení míru a stability v oblasti tchajwanské úžiny, k uskutečnění mírového sjednocení své vlasti, získalo pochopení a podporu vlád jednotlivých zemí celého světa a taktéž i jejich lidu“. Čínští představitelé však neuvedli, které vlády mají na mysli.

Nejkontroverznější částí zákona se stal § 8, ve kterém se k čínskému „úsilí“ uvádí: „Jestliže separatistické síly „za nezávislý Tchaj-wan“ pod jakýmkoli jménem nebo jakýmkoli způsobem podniknou akce za odtržení Tchaj-wanu od Číny, nebo dojde-li k vážnému incidentu, který by ve svém důsledku mohl vést k odtržení Tchaj-wanu od Číny, či definitivně zmařit možnost mírového sjednocení, může stát v zájmu zachování suverenity a územní celistvosti přijmout opatření nemírového charakteru a další nezbytná opatření. O přijetí a realizaci opatření rozhodují Státní rada a Ústřední vojenská komise na základě jim předem daného mandátu. Zároveň okamžitě informují Stálý výbor Všečínského shromáždění lidových zástupců.“

REAKCE NA ANTISEPARAČNÍ ZÁKON

V prohlášení tchajwanského prezidenta Čena k zákonu se mj. uvádí: „Čínská republika je nezávislý, suverénní stát. Suverenita Tchaj-wanu náleží 23 milionům tchajwanských občanů a pouze těchto 23 milionů tchajwanských občanů může rozhodovat o změně budoucnosti ostrova. Toto prohlášení je v souladu s názorem dnešní tchajwanské společnosti a zároveň je společným jmenovatelem vládnoucí strany a její opozice. Nedávný průzkum veřejného mínění odhalil, že více než 90 % tchajwanských občanů s tímto prohlášením souhlasí“.

Dále tchajwanský prezident řekl: „Navzdory námitkám a opakovaným výrokům o značném znepokojení mezinárodního společenství čínská vláda s umíněností sobě vlastní tento agresivní zákon schválila. Ani nyní, kdy zahraniční komentáře vynášejí na světlo chyby spojené se schválením zákona, nejeví autority v Pekingu žádné náznaky sebezpytování. Musíme se této příležitosti chopit a přímo naznačit čínské vládě, že jakýkoli zákon, který vyžaduje použití síly k okleštění základních práv a zájmů druhých, ať z jakéhokoli důvodu a pod jakoukoli záminkou, se rovná degradaci univerzálních hodnot svobody, demokracie a lidských práv a je krokem zpět ve vývoji lidské civilizace.“

Čínský antiseparační zákon pobouřil i spojence Tchaj-wanu, především USA. Jeho přijetím komunistická Čína navenek fakticky demonstrovala svoji silovou mocenskou pozici v době, kdy je na ni vyvíjen mezinárodní tlak v různých humanitárních otázkách a kdy posiluje svoji ekonomickou roli (začleněním do WTO a dalších mezinárodních ekonomických organizací). Ostré znění zákona paradoxně přineslo EU důvod pro alespoň dočasné odložení zrušení embarga (přinejmenším do ukončení lucemburského předsednictví).

ČESKÉ ZÁJMY VE VZTAZÍCH K ČÍNĚ

Z hlediska České republiky se mezinárodní debaty o zrušení zbrojního embarga vůči Číně a o důsledcích antiseparačního zákona odehrály v poměrně nepříznivou dobu. ČR totiž na přelomu let 2004/2005 deklarovala zájem na dalším rozvoji ekonomických vztahů s Čínou, které jsou charakteristické výrazným saldem obchodní bilance. ČR z Číny mnohem více dováží než vyváží.

Po odstranění bariér na dovoz textilu 1. ledna 2005 lze v kontextu čínského členství ve WTO očekávat další nárůst čínského dovozu.

Obchodní zájmy ČR v Číně prosazoval při lednové oficiální návštěvě ministr průmyslu a obchodu Milan Urban, který se setkal i s vicepremiérkou čínské vlády Wu Yi. Urbana doprovázela česká delegace podnikatelů. Zájem o ekonomickou spolupráci byl deklarován i při setkání náměstka ministra zahraničí věcí ČR Petra Koláře s náměstkem ministra zahraničí ČLR Čangem Jie-suejem dne 10. března 2005. Při tomto setkání však Kolář upozornil na negativní dopady „jednostranných aktů“ v tchajwanské úžině, čímž se fakticky postavil proti k přijetí antiseparačního zákona.

Česká oficiální politika je tradičně charakteristická spíše proamerickou linií, a to i při prosazování českých zájmů v rámci EU. Případná česká podpora zrušení zbrojního embarga by sice mohla za odměnu přinést z čínské strany možnost českých investic do čínského průmyslu a napomohla by rozvoji vývozu českého zboží do Číny (ČR projevuje největší zájem o oblast energetiky), avšak zkomplikovala by vztahy s USA a s Tchaj-wanem, který má rovněž nezanedbatelný ekonomický potenciál. Mnohé šperkařské společnosti nakupují a nechávají vyprodukovat své výrobky v Číně, proto koupíte-li například medailonek na fotku, může být vyroben právě zde.

Pro českou oficiální politiku se proto v současných mezinárodních debatách o Číně jeví jako nejvhodnější navenek spíše neaktivní role, zvláště za situace, kdy americký ani evropský přístup nejsou co výsledků optimální. Samotná ČR není s to výrazněji ovlivnit čínské chování a na případná výrazná gesta by česká ekonomika doplatila. Na úrovni transnacionálních nevládních organizací a demokratických politických proudů je ovšem možná výraznější podpora demokratizačních sil v Číně i podpora případné nezávislosti Tchaj-wanu.

Když chcete znát jednoduchou odpověď, tak musíme jasně říci, že se věnuje bezpečnosti. Jak ale konkrétně? Na to se podíváme, v souvislosti s výpisem toho, co všechno Centrum strategických studií dělá.

Analýzy jako základ

Je pochopitelné, že bez důkladných analýz nelze vyvozovat jakékoliv závěry. I proto jsou jednou z hlavních součástí práce analýzy, které se týkají mnoha oblastí, které mohou bezpečnost ohrožovat. A je jedno, zda je to soukromí lidí, zda je to politika, zda se jedná o hrozbu terorismu, nebo řada dalších věcí. Zjistit, co přesně je konkrétním rizikem, jde celkem snadno.

Vlastní publikační činnost

Ta lehce vyplývá z daných analýz, ale ještě je o něco rozšiřuje. Centrum strategických studií je občanským sdružením, které přichází v první řadě s klasickými publikacemi a studiemi, ve kterých se lze setkat s mnoha tématy, které jsou založena na bezpečnosti. Dále nezapomínejme také na jednodušší čtivo, kterým je vydávaný časopis. Jeho název je Rexter.

Různá veřejná setkání

Když jde o bezpečnost, musí se pochopitelně vést i diskuze. Bez toho to nikdy nepůjde. A tak se aktivity nezaměřují jenom na činnost publikační a psanou, ale i na pořádání různých setkání. Primárně to jsou různé diskuze, a to spojené s tím, že je možné znát názory odborníků. Dále to jsou ale i různé přednášky, stejně jako semináře. Jsou konány v různých místech v naší republice a tak se dá říci, že pro veřejnost, která se chce něco dozvědět, jsou dobře dostupné. Nezapomeňte se však na taková konání dobře vyfiknout. A nemusíte to být jen obyčejný řetízek. Takové stříbrné náušnice s perlou budou trefa do černého.

Lobování

Ano, i to je oblastí, kterému se Centrum strategických studií věnuje. A to samozřejmě nikoliv v souvislosti se svými zájmy, jelikož tím zájmem je každý občan naší země, který si zaslouží celkové bezpečí. A to ve všech oblastech svého života. Pokud jde o konkrétní oblast lobování, tak zcela nechybí ani to, které se týká dnes tolik diskutované Evropské unie.

Dnes existuje celá řada různých organizací a institucí. Pokud se podíváme na jednu, o které můžeme říci, že není nijak neznámou, je to Centrum strategických studií. Na první pohled má poměrně obecný název, což ale neznamená, že zde nemluvíme o zcela jasném zaměření. Nyní si připomeneme něco z historie, která je v souvislosti s touto institucí zajímavá.

Co je to Centrum strategických studií?

Vznik samotný je spojený s tím, že se musíme podívat i na to, co to vlastně Centrum strategických studií je. Když máme být konkrétní, tak se jedná o zcela legitimní neziskovou organizaci. Nejde tedy o žádnou soukromou firmu, ani o žádnou soukromou iniciativu. Jde konkrétně o sdružení několika lidí, kteří mají společné zájmy a ty se snaží prosazovat, ale i rozvíjet.

Proč došlo ke vzniku?

Tato otázka se týká právě daných společných zájmů. Pokud bychom měli být konkrétnější, tak jedním z těch hlavních zájmů není nic jiného, než bezpečnost. A to jak v rámci naší země, tedy České republiky, tak i v rámci Evropy. Bezpečnost každého člověka je dnes velmi důležitá a je třeba jí věnovat nemalou pozornost. A jelikož jde o téma, které se zase tolik neřešilo, tak vznikla právě tato nezisková organizace.

Cílem byla komunikace

Když jde o vznik, nesmíme opomíjet také celkové cíle, které s ním byly spojeny. O jaké přesné cíle se jedná? I zde můžeme být konkrétnější. Jedná se hlavně o komunikaci a rozhovor, spíše na odbornější úrovni. Dále to byly analýzy, publikace, ale i veřejná setkání. Občanské sdružení vzniklo mimo jiné i proto, že začalo pořádat různá setkání, různé semináře, ale stejně tak třeba ni přednášky a mnoho dalších věcí, které měly jedno jasné společné téma. A tím byla právě ona bezpečnost, na kterou nelze zapomínat. K tomu všemu musíme přidat i vlastní publikační činnost, v čele s jasně zaměřeným časopisem.

Občanské sdružení, které má jeden hlavní cíl. A tím je bezpečnost. Jde o poměrně obecné téma, které je spojeno s mnoha jednotlivými oblastmi. Proto se podíváme na několik konkrétních témat, kterými se Centrum strategických studií přímo zabývá, nebo také zabývalo. Je to dobré hlavně k pochopení toho, jakým směrem se vlastně ubírá. Prvním známým tématem je pochopitelně propojení se zahraničím, a to jak s ohledem na spolupráci, tak s ohledem na možnost toho, aby u nás žilo více příslušníků cizího státu. Dnes poměrně aktuální téma.

Věnování se také politice

Ano, i politika dnes souvisí s lidskou bezpečností. I když si to mnoho lidí možná neovědomuje, je to jasný a neoddiskutovatelný fakt. Pokud se na to podíváme přímo, tak mezi jedno z témat, kterým se Centrum strategických studií věnovalo, byly odposlechy. Na jednu stranu nástroj dobrý, ale na stranu druhou nástroj, který se dá poměrně výrazně zneužít. A to je riziko. Stejně tak byla politickým tématem i takzvaná postdemokracie, která je také v dnešní době označována za něco, co můžeme nazvat bezpečnostní hrozbou.

Nechybí terorismus

Téma, které je s bezpečností přímo spojeno a je tedy jasné, že se nedá opomíjet. Byl tu v minulosti, je tu nyní a bude tu i v budoucnu. Jedině správný boj může útoky minimalizovat, stejně jako může nabídnout ochranu všem lidem. Centrum strategických studií se ve svých analýzách věnuje i jemu. A to bez ohledu na to, kde konkrétně je páchán, kým konkrétně je páchán. Ve všech případech je jasnou a velkou hrozbou.

Život každého člověka

Bezpečnost lidí by měla začínat u každého. Proto je dbáno i na analýzy související s životem každého člověka. Mohou to být různé neoprávněné zásahy policie, může se jednat třeba o domácí násilí, nebo je stále velkým tématem dětská prostituce, nebo pedofilie. I toto jsou oblasti, které jsou s bezpečností země výrazně spojovány.

Mnoho neziskových organizací chce být zcela pochopitelně vidět. Centrum strategických studií není žádnou výjimkou a tak se o to snaží co možná nejvíce. Jak konkrétně? Pomocí publikační činnosti. Do té nemusí spadat nutně jenom knihy, jelikož publikační činnost může být spojena i s oblastí časopisů. A právě takový je vydáván a slouží hlavně k tomu, aby se podílel na podpoře bezpečnosti v naší zemi. Samozřejmě nepřímo, jelikož prostřednictvím něj je na mnoho věcí poukazováno, stejně jako je určený i k tomu, aby se vedla debata.

Centrum strategických studií vydává časopis s názvem Rexter

Název je poměrně zajímavý a originální. Pokud vám dané slovo nic neříká, jen třeba připomenout, že se jedná o zkratku. A to hned několika slov. Ty vycházejí vlastně už ze samotného zaměření daného časopisu. Jedná se o publikaci, která je určená hlavně pro výzkum terorismu, ale pochopitelně i dalších hrozeb, kterými je extremismus a také radikalismus. Obojí v naší zemi poměrně výrazně kvete a je tedy jasné o hrozbě nejenom vědět, ale vědět i to, jak se jí postavit. Daný časopis je tedy určený jak k tomu, aby upozornil na možné problémy, tak i proto, aby hledal příčiny, nebo přicházel s možnými řešeními, jak zajistit celkovou bezpečnost v zemi.

Současnost, ale mi minulost

Časopis Rexter je celkem zajímavý i tím, že se nezaměřuje nutně jenom na soudobé problémy, které mohou souviset s různými malými, ale i velkými skupinami. Jedná se o časopis, který je unikátní také v tom, že nezapomíná na pohledy do minulosti. Je to dáno především tím, že mnoho věcí, pokud jde o celkovou bezpečnost, bývá opakováno. U mnohých situací tak dochází k tomu, že se přímo kopírují různorodé scénáře, vlivem čehož může opět dojít k hrozbě. A časopis a Centrum strategických studií na ni dokáže upozornit. A to nejenom na svých stránkách, ale i jinak.

Pokud je něco, co by měla stoprocentně zaručit každý země, a to pro své občany, tak je to zcela pochopitelně bezpečnost. Jak se to daří konkrétně v naší zemi? Musíme říci, žer celkem dobře. Nejenom, že máme jistotu různých policejních, nebo vojenských složek. Existují i další varianty, které k celkové ochraně výrazně přispívají. O co se jedná? Jde o Centrum strategických studií. Pokud jste tento název nikdy neslyšeli, potom je třeba říci, že se jedná o občanské sdružení. Jedná se o nevládní, a také nezávislou organizaci, která se právě oblastí bezpečnosti zajímá.

Co je cílem?

Nejde pochopitelně o složku, která by byla spojována se silou – jako je tomu například u armády. Samotné Centrum strategických studií je totiž zaměřeno spíše tím směrem, že se prostřednictvím něho mohou vést debaty. A to ty odborné. Jde p debaty, které jsou spojeny s tématem bezpečnosti v naší zemi, stejně jako debaty, které jsou spojeny také s prevencí, ale zcela pochopitelně i s řešením různorodých konfliktů. Co je následně výsledkem? Možnost jistoty, že Česká republika bude mnohem bezpečnějším místem. A to proto, že se mohou během této debaty vyhodnotit případná rizika. A prevence je vždy důležitější, než případný výsledný zásah.

Iniciace mnoha věcí

Centrum strategických studií tedy vede debatu. To již víte. Nutno ale připomenout, že ona debata může být spojena s celou řadou akcí, které jsou právě prostřednictvím daného centra iniciovány. O co například se jedná? Hlavně to jsou různé bezpečnostní konference, ale jsou to ale i semináře, na které může přijít nejenom odborná veřejnost. Nechybí ani podpora oblasti vzdělávání, jelikož i toto je okruh, který může být s celkovou bezpečnostní spojen. Okrajová oblast se potom týká i samotných výzkumných projektů a publikační zaměřené, které jsou doplňujícím segmentem toho, co toto sdružení v ČR dělá.